12.11.2022
Kategorie: Společnost

Mýty současného sociálního státu: NĚMECKO

Sdílejte článek:

MARTIN REGULI

Úvod

Sociální stát má v rámci moderních dějin několik různých podob. Přestože nejvíce dominantním v myslích lidí je skandinávský či francouzský model sociálního státu, původním modelem sociálního státu byl takzvaný korporativní sociální model, který byl poprvé zaveden v Německu. To se navzdory devastačním důsledkům dvou světových válek stalo v posledních dvou desetiletích dominantním ekonomickým gigantem Evropy. I proto je vhodné zhodnotit úspěšnost a udržitelnost jeho modelu, protože od toho se v nemalé míře bude odvíjet i ekonomické zdraví celého kontinentu.

Tento model začal ve výrazně menším měřítku a jeho ambice byla podstatně skromnější, než dominantnější skandinávský model. Země, které ho zavedly, prošly několika krizemi, na které musely reagovat puštěním nohy z plynu rozšiřování tohoto systému a návraty ke kapitalistickým opatřením, která je znovu hospodářsky ozdravila. Systémové problémy a jejich negativní důsledky však do značné míry přetrvávají a kumulují se do budoucnosti. Začátkem této dekády se navíc začíná iv Německu zvedat vlna kolektivismu, která může německý model sociálního státu rychleji dostat do kolen.

Německo přešlo od svého sjednocení v roce 1871 několika dramatickými změnami politického režimu, včetně masivních změn svého teritoria. Od Německého císařství mezi lety 1871 až 1918, přes Výmarskou republiku, která byla prvním německým demokratickým zřízením (1919 – 1933), totalitní národní socialismus v podobě Třetí říše (1933 – 1945) až po rozdělení země na komunistické Východní Německo a Západní Německo (Spolková republika Německo). Tyto dva režimy měly výrazně odlišné přístupy k budování sociálního státu. Tato kapitola se zaměřuje na zrod sociálního státu v původním německém císařství, na definování jeho charakteristik a následně analyzuje jeho přerod v poválečném období v Západním Německu.

2.3.1 Původ německého sociálního modelu

Bismarck a model sociálního státu

Sociální stát, jak jej v dnešní době známe, má svoji historii trvající méně než 150 let. Tento příběh se začal psát v německém císařství, které bylo sjednoceno pod vládou kancléře Otta von Bismarcka. Pod vlivem rostoucí míry industrializace se začalo v Evropě ve druhé polovině 19. století šířit revoluční myšlení namířené proti politickému systému císařství, resp. monarchií, jakož i za zlepšení sociální situace, a to v kontextu masovější industrializace. Ta vedla k vysoké míře urbanizace, přičemž se začaly šířit revoluční myšlenky boje proti „kapitalistickému vykořisťování“ inspirované Karlem Marxem. Ty se šířily ve více zemích Západní Evropy a podkopávaly legitimitu režimů a hrozily jim nepokoji nebo dokonce převraty. [1]

V reakci na tyto nálady se Bismarck rozhodl přinést v Německu první korporativní systém sociálního státu. Ten byl důležitý jako opatření na snižování sociálního napětí i kvůli tomu, že Německo bylo v té době autoritářským státem a toto opatření mělo za cíl utišit volání po změnách tohoto systému. [2]Proto v roce 1883 Bismarck spustil systém sociálního pojištění, který byl stratifikován na základě povolání a společenské vrstvy. Šlo o průběžný systém financovaný z povinných příspěvků zaměstnanců, které těmto zaměstnancům později zaručují přístup k benefitům. Toto sociální pojištění mělo poskytovat dělníkům a od roku 1911 také úřednickým zaměstnancům kompenzaci v případě nemoci či pracovního úrazu, ale zejména vytvořilo systém nároku na důchod vycházející ze zaplacených příspěvků do systému během aktivního pracovního života. Postupně se rozšířilo na všechny skupiny pracujícího obyvatelstva a vytvořilo kostru současného systému. Tento systém kombinoval paternalistický přístup s autoritářským systémem pro utišení ekonomických liberálů i hnutí pracujících, které bylo hrozbou pro císařský režim.[3]

Zavedl se tím vládou spravovaný průběžný systém financování sociálního zabezpečení. V něm zaměstnanci povinně a pravidelně předávají příspěvky, ze kterých jsou financovány současné nároky jiných, zejména důchodců nebo nemocných. Tímto způsobem zároveň současným pracujícím vzniká nárok na takové dávky v budoucnu z příspěvků, které bude platit příští generace ze svých příjmů. Celkově se sociální pojistné vztahovalo na pět oblastí: zdravotní pojištění, důchodové pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, úrazové (invalidita) a pojištění na případ péče. [4] Míra příspěvků strhávaných z platů pracujících se pohybovala mezi úrovní 1,5 až 6 procenty příjmu a důchodový věk byl stanoven na 70 let, později snížen na 65. [5]Tehdejší očekávaná délka života při narození se přitom pohybovala jen na úrovni 42,3 roku. [6]

Původní nastavení definovalo německý model sociálního státu jako korporativní model konzervativního sociálního státu. Jeho hlavní charakteristika je, že systém sociálních práv a záruk je diferencován podle postavení člověka ve společnosti. Relativně vysoká míra celkového začlenění zaměstnanců odlišovala tento typ sociálního státu od liberálních režimů. Od svých počátků byl německý systém definován finančními transfery obyvatelstvu. Z hlediska srovnání se sociálně-demokratickými systémy německý systém do dnešního dne nepřešel na systém masovějšího poskytování veřejných služeb. Namísto toho je systém postaven na propojování širší sítě aktérů, které nejsou přímo řízeny státem.

Jednou z charakteristik korporativního systému v Německu bylo i koordinování sociálních partnerů, v podobě zástupců zaměstnanců (odbory) a zaměstnavatelů. Důležitou roli tak hrají i neformální instituce jako rodina, zejména v oblasti péče. Výsledkem tohoto nastavení sociálního státu byla dlouhodobě nízká míra zapojení žen do pracovního života.

Dlouhodobou charakteristikou německého sociálního státu bylo také striktní rozdělení mezi sociálním pojištěním na federální úrovni a sociální podporou na úrovni jednotlivých spolkových zemí. Tato sociální podpora pokrývá několik různých programů, včetně sociálních služeb, zdravotní péče, péče o děti a sociální podpory (finanční transfer). [7]

2.3.2 Expanze sociálního státu

Meziválečný vývoj německého modelu

Moderní německý sociální systém prošel několika obdobími expanze, například od prvotního rozšiřování během Výmarské republiky v letech 1918 až 1933, přes masivní expanzi během nacistické Třetí říše (důchodové dávky), a zejména po druhé světové válce postupnými vládami křesťanských demokratů a sociální. Po druhé světové válce se v Západním Německu obě hlavní německé strany (CDU a SPD) zavázaly k rozsáhlé sociální ochraně a politice podporující zaměstnanost a spolurozhodování odborů (účast pracovníků na rozhodování společnosti) v rámci podniků. [8]

Jednou z jedinečných vlastností německého sociálního státu je skutečnost, že vzhledem k relativní politické slabosti liberální buržoazní třídy, která zpočátku nedokázala být významnou protiváhou pro monarchický a byrokratický systém, reakce na nový kapitalismus, s výjimkou dělnického hnutí, přicházela ze strany církví. V jejich prostředí se ještě před první světovou válkou vytvořila místní síť charitativních organizací, dobrovolných organizací a klubů. Později ve Výmarské republice ve 20. letech 20. století se s vytvořením národních organizací vytvořila dvojí struktura, v níž se veřejné orgány podílely na spolufinancování příslušné pomoci a nabízených služeb, se zaručením určité míry autonomie tohoto třetího sektoru. Tyto první roky demokracie vedly k velkým odchylkám v sociální politice,[9]

Masivní ekonomické a sociální problémy a politická konfrontace však brzy vedly k rozpadu společnosti, který umožnil vznik národního socialismu. Navzdory nástupu fašismu byl tento strukturální vzorec charakteristický i pro většinu zdravotnických a sociálních služeb později v poválečném Německu. Dnes zhruba 50 % organizací sociálních služeb a zdravotní péče spravují neziskové organizace. [10]Tento systém, stejně jako další charakteristické znaky západoněmeckého politického a sociálního systému po druhé světové válce, se v průběhu sjednocení začátkem 90. oků „vyvezl“ do nových spolkových zemí Německa a implementoval se i do nich. V oblasti služeb trhu práce a ve vzdělávacím systému, které se vyznačují jasnými právy a předpisy a dalekosáhlou odpovědností státu, organizace třetího sektoru nikdy nehrály důležitou roli. [11]

Rozmach poválečného sociálního státu

Po letech okupace Spojenci bylo v roce 1949 Německo rozděleno na dvě země. V Západním Německu diskuse o novém, rovnostářském sociálním státě na příkladu Spojeného království po krátkém zvážení ustoupily do pozadí. Namísto toho byly původní instituce sociální politiky obnoveny vládou pod vedením Křesťansko-demokratické strany, stále více podporované sociálnědemokratickou opozicí. Hospodářská obnova, podpora výstavby domů a integrace milionů migrantů byly hlavními úkoly sociální politiky prvních let, po kterých následovalo postupné rozšiřování a reforma sociálního pojištění. Klíčovou osobností zodpovědnou za hospodářské směřování Západního Německa se stal Ludwig Erhard, ministr hospodářství, který přinesl do země pojem sociální tržní hospodářství.[12] Zároveň se díval na pojem sociální stát s velkou mírou nedůvěry. Právě proto i důchodová reforma, kterou přinesl kancléř Konrad Adenauer, byla přijata navzdory protestům Erharda. Velký zákon o reformě starobních důchodů z roku 1957 se stal základním kamenem poválečného sociálního systému. Ústava z roku 1949 zavedla „sociální stát“ jako neměnný princip nového demokratického režimu Západního Německa. Princip sociálního státu je zakotven v článku 20, odstavci 1 a článku 28 Základního zákona Spolkové republiky Německo. [13]

Mezi lety 1966 a 1975 , s příchodem vlády sociálních demokratů se odehrála bezprecedentní expanze sociální politiky s důvěrou v sociální plánování a aktivní politiky zaměřené na zvýšení „kvality života“ pro všechny skupiny , nejen pro chudé jako v tradiční sociální politice. Podpora vzdělávání ve všech jeho formách se rozrostla a zavedla se široká škála nových nebo rozšířených výhod a služeb, například příspěvek na bydlení, granty pro studenty a aktivní politiky trhu práce. Zavedly se také keynesiánská hospodářská politika a korporativní systémy vyjednávání mezi státem, zaměstnavateli a zaměstnanci. Bylo to také období zrodu sociální práce.

Hospodářské krize a absence reforem

Hospodářská krize v sedmdesátých letech 20. století a politické problémy ukončily období ekonomické expanze. Fiskální omezení začala převládat při tvorbě politiky a systémy sociálního zabezpečení byly spíše restrukturalizovány. Na rozdíl od například ekonomických reforem vlád Margaret Thatcherové však v Německu během vlád Helmuta Kohla (1982 – 1998) nedošlo k obdobným systémovým změnám. Výdaje na sociální zabezpečení se sice opakovaně snižovaly, ale podstata a struktura klíčových systémů zůstala nedotčena. Naopak vznikly nové dávky a sociální nároky pro rodiny a matky z veřejných financí [14] .

Za masivním nárůstem přerozdělování zdrojů v zemi stála především exploze sociálních výdajů vyvolaná jedinečnou historickou událostí sjednocení s ekonomicky zničenou východní částí Německa v roce 1990. V roce 1996 výdaje dosáhly historického vrcholu 34,9 % hrubého domácího produktu (i bez výdajů na vzdělávání). Po sjednocení se Východní Německo ocitlo ve stavu gigantického sociálního státu . Sociální výdaje dosáhly historické úrovně asi dvou třetin (východoněmeckého) hrubého domácího produktu. Vyplývalo to zejména z každoročních přesunů přibližně 150 miliard německých marek ze Západu na Východ . [15]Experiment sociálních transferů po sjednocení Německa jasně ukazuje na problémy, které by takový systém sociálních transferů znamenal například na úrovni Evropské unie. [16]

Zatímco sociální stát, který se vyvinul v poválečných desetiletích, zůstal v podstatě nedotčen až do začátku 90. let 20. století, situace od poloviny 90. let naznačovala, že jsou nutné zásadní změny. Politická podpora sociálního státu byla slabší než kdykoli předtím. Větší sociální problémy jako masová nezaměstnanost a imigrace a změny v mezinárodních záležitostech na evropské úrovni a v globálním měřítku stále více omezovaly národní sociální politiky. Vláda Kohla neměla vize o tom, kam jít a odhodlání provést dalekosáhlejší změny. Konec devadesátých let také představuje období nepružných administrativních reforem, které byly zavedeny do praxe pod značkou New Public Management (NPM) na úrovni místní samosprávy. [17]Po sjednocení Německo rozšířilo svůj repertoár zvyšujících se příspěvků na sociální pojištění s cílem financovat vysoké výdaje na pasivní dávky v nezaměstnanosti a politiky trhu práce s cílem řešit ztráty pracovních míst ve východním Německu „hladkým“ a „sociálním“ způsobem. To však mělo za následek ještě větší obavy ohledně fiskální udržitelnosti sociálního státu a mezinárodní konkurenceschopnosti. [18]

2.3.3 Přibrzdění expanze sociálního státu, reformy a obnova Německa

Výsledkem tohoto směřování bylo, že začátkem roku 2000 zahraniční pozorovatelé i Němci považovali zemi za „nemocného muže Evropy“. Německé firmy byly stále méně konkurenceschopné, zejména kvůli vysoké ceně práce. Hospodářský růst v tomto období stagnoval. Tento „exportující gigant“ měl dokonce mírný deficit běžného účtu zahraničního obchodu.

Za následujících deset let se vnímání země změnilo. Od roku 2010 se Německo opodstatněně vnímá jako jediné hospodářství, které dokáže udržet Evropskou unii nad vodou během bouřky v eurozóně. Kritici Německa z jižní Evropy tvrdí, že Německo profitovalo z příznivého nastavení eura. Toto tvrzení však ignoruje reformy, které zavedla tehdejší vládní koalice a které zvýšily konkurenceschopnost německého hospodářství. Klíčovou statistikou jsou náklady práce – zatímco v Německu v letech 2001 až 2011 zůstaly zhruba stejné, průměrné jednotkové náklady práce v eurozóně se zvýšily o 20 procent. Namísto schodku běžného účtu má země vysoké přebytky na běžném účtu. Míra nezaměstnanosti, která se v roce 2005 přiblížila k 10 %, se od roku 2015 drží pod hranicí 5 % a koncem roku 2019 atakovala hranici 3 %, což je pod hranicí Spojených států.[19]

Transformace německého sociálního státu začala po sjednocení v roce 1990, ale svého vrcholu dosáhla reformami Hartz IV za vlády Gerharda Schrödera. [20] Počáteční soubor reforem, které Hartzova komise již doporučila jako první. Reformy Hartz I, II a III, které většinou reformovaly správu dávek v nezaměstnanosti a odborné vzdělávání. Ekonomika se však nezlepšila. I v roce 2003 zůstal hospodářský růst v podstatě na nule a rozpočtový deficit se propadl nad hranici Paktu stability a růstu Evropské unie 3 procenta HDP. Schröder poté navrhl dosud největší soubor reforem, Hartz IV. Tyto reformy byly kontroverzní a obrátily odbory proti sociálnědemokratickému kanceláři. [21]

Obsah těchto reforem se z větší části uplatňuje dodnes a je to jeden z důvodů, proč se německý průmysl stal konkurenceschopnějším. Za prvé, reforma omezila úplné vyplacení kompenzace v nezaměstnanosti na jeden rok z předchozí doby dvou let. Německý systém platil procentuální část předchozí mzdy, nikoli paušální sazbu. Po této reformě klesla podpora v nezaměstnanosti na přibližně 350 eur, přičemž bylo možné platit další poplatky na pronájem, teplo a děti. Pokud někdo odmítl přijmout práci, platby se snížily o dalších 30 procent.

Kromě toho během Schröderova období, jakož i poté, co jej Angela Merkelová nahradila na pozici ve velké koalici, vláda provedla důchodovou reformu. První reformy z roku 2001, přesunuly veřejný důchodový systém ze systému průběžného důchodového spoření na víceúrovňový systém se státními dotacemi na dobrovolné soukromé příspěvky. V roce 2004 vláda spojila úpravy důchodů s počtem přispěvatelů a příjemců. V roce 2007 se velká koalice dohodla na zvýšení důchodového věku na 67 let do roku 2029. [22]

Závěr

Tyto reformy do určité míry změnily sociální systém a přibrzdily expanzi sociálního státu Německa. Samotné ale nevysvětlují zvrat v Německu z hlediska konkurenceschopnosti. Soukromý sektor se také podílel na restrukturalizaci a využívání nových technologií. Tyto reformy však přispěly ke konkurenceschopnější ekonomice. Celkově se tak reformoval systém, který začal jako model sociálního státu na bázi sociálního pojištění, ale přes několik rozmachů se stal neúnosným kolosem, který vytvářel nedůvěru občanů k systému jako takovému. Země se i díky tomu stala nemocným článkem Evropy a potřebovala rázné reformy na jeho ozdravení.

Navzdory těmto změnám zůstaly v Německu v platnosti klíčové části tohoto systému, čímž se tedy problémy z dlouhodobého hlediska nevyřešily. Kromě toho Německo zůstalo stále věrné tradici silných zásahů do hospodářství, navzdory dlouhodobé absenci některých „tradičních“ opatření, jako například minimální mzda. To vedlo k přeregulovanosti ekonomiky Německa, která v kombinacemi s nástrahami sociálního státu kumuluje problémy pro německý rozpočet do budoucna. Jen v současnosti se míra budoucích implicitních závazků dosáhla závratných výšek. Podle ekonoma Volkera Brühla by do německého důchodového systému bylo třeba nalít jeden bilion eur do roku 2050, aby se nesnížila současně nastavená míra solidarity, což představuje v současných číslech přibližně 25 % německého HDP. [23]

Kromě toho v Německu zůstaly silné hlasy po opětovných miliardových investicích do sociálního státu, čímž se také ukazuje negativní dopad sociálního systému na kulturu závislosti na státě a státní podpoře.

Martin Reguli

 

Literatura

Bode, I., Evers, A. (2004), „From institutional fixation to entrepreneurial mobility? německý third sector a jeho současné challenges“. V: Evers, A. & Laville, J.-L. (eds.) The Third Sector in Europe , Cheltenham, Northampton: Edward Elgar 101–121.

Deutsche Bundestag (1949), základní zákon pro federální republiku Německo , 23. května 1949. Dostupné online: https://www.btg-bestellservice.de/pdf/80201000.pdf

Dinsmore, P. (2006), Country Case Studies and Links , University of Pittsburgh na Johnstown. Dostupné online: https://www.pitt.edu/~heinisch/ca_germ.html

DW (2018), „Germans ‘don’t trust the welfare state anymore’”, DW News , 7. srpna 2018. Dostupné online: https://www.dw.com/en/germans-dont-trust-the- welfare-state-anymore/a-44982467

Ebeling, RM (2008), „Národní ekonomický ekonomický ekonomický ekonomík“, Foundation for Economic Education , 1. duben 2008. Dostupné online: https://fee.org/articles/the-german-economic- miracle-and-the-social-market-economy/

Evers, A., Ewert, B., Meissne, M., Wolf, AC, Zimmer, A. (2011) ; . 08 , Giessen : Justus-Liebig-University a Munster : Westfallische Wilhelms-Universität Munster. Dostupné online: http://wilcoproject.eu/wp-content/uploads/2012/01/WILCO_WP2_report_08_DE.pdf

Hallerberg, M. (2013), „Challenges for German welfare state before and after the global financial crisis“. Cato Journal, Vol. 33, Issue no. 2, s. 1 263–267. Dostupné online: https://www.researchgate.net/publication/297330409_Challenges_for_the_German_welfare_state_before_and_after_the_global_financial_crisis

Hamerijck, A., Eichchhorst, W. (2009), „Whatever byl převzat do Bismarckského Welfare State? Od Labour Shedding to Employment-Friendly Reforms“, IZA Discussion Paper No. 4085 , March 2009. Dostupné online: http://ftp.iza.org/dp4085.pdf

Hassel, A. (2010), „Třicáté roky po německé unifikaci: restrukturalizace německého wellfare a pracovního režimu.“ German Politics and Society , Vol. 28, No. 2, s. 1 102–15.

Heinisch, R. (2006), How to Conceptualize the Welfare State , University of Pittsburgh na Johnstown. Dostupné online: https://www.pitt.edu/~heinisch/concept.html

Lees, A. (2002), Cities, Sin, a Social Reform v Imperial Germany , Ann Arbor : The University of Michigan Press. Dostupné online: https://books.google.sk/books?id=_6XHD0t7Z3sC

Leisering, L. (2000), State of Welfare in Postwar Germany – Institutions, Politics and Social Change , Bielefeld : Universität Bielfeld, April 2000. Dostupné online: https://www.uni-bielefeld.de/soz/pdf/welfare .pdf

Lindbeck, A. (2006), The Welfare State – Background, Achievements, Problémy , IFN Working Paper No. 662, Stockholm : Research Institute of Industrial Economics, na adrese http://www.ifn.se/Wfiles/wp/wp662.pdf

Ottawa, B. (2018), „State pension liabilities pose biggest threat to Germany’s credit rating“, IPE , 8. listopadu 2018. Dostupné online: https://www.ipe.com/state-pension-liabilities-pose-biggest -threat-to-germanys-credit-rating/10027732.article

Raphael, L. (2017), Poverty a Welfare v Německé historii , Berghahn Books. Dostupné online: https://www.jstor.org/stable/j.ctvss40nq

Sachße, C. (2011), „Zur Geschichte Sozialer Dienste v Německu“ v Evers A., Heinze RG, Olk T. (eds.) Handbuch Soziale Dienste . VS Verlag für Sozialwissenschaften, st. 94 -116.

Scheubel, B. (2013), Bismarck’s Institutions , Munich a Warwick: Mohr Siebeck Tubingen. Dostupné online: https://books.google.sk/books?id=kQblouSiOycC

Schmidt, MG (2005), Sozialpolitik in Deutschland. Historische Entwicklung a internationaler Vergleich , Wiesbaden : VS-Verlag.

Sinn, H.-W. (1998), „Evropská integrace a budoucnost ve Welfare State“, připravena pro konferenci „What can welfare state accomplish?“ in Stockholm, 24th Listopad 1997 . Dostupné online: https://www.government.se/49b741/contentassets/aaf6322cd63f4b1089449ecff1dad11f/hans-werner-sinn-european-integration-and-the-future-of-the-welfare-state

Social Security (2020), Otto von Bismarck , Social Security History. Dostupné online: https://www.ssa.gov/history/ottob.html

van Kersbergen, K., Vis, B. (2014), Comparative Welfare State Politics: Development, Opportunities and Reform , Cambridge and New York : Cambridge University Press. Dostupné online: https://books.google.sk/books?id=UQL3AQAAQBAJ&pg=PA38#v=onepage&q&f=false

Zimmer, A., Priller, E. (2004 ) .

Poznámky pod čarou

  1. van Kersbergen, Vis (2014) 
  2. Heinisch (2006) 
  3. Raphael (2017), Dinsmore (2006) 
  4. Leisering (2000) 
  5. Social Security (2020) 
  6. Scheubel (2013) 
  7. Evers, Ewert, Meissne, Wolf, Zimmer (2011), Schmidt (2005) 
  8. Dinsmore (2006) 
  9. „V 20. letech se také sociálnědemokratické hnutí, které usilovalo o jistý druh lokálního socialismu a vybudovalo si vlastní struktury jako bytová a spotřebitelská družstva, připojilo k této základní ideologii ‚subsidiarity’“ (Bode, Evers, 2004, s. 101 – 121) 
  10. Sachße (2011). 94–116, Leisering (2000) 
  11. Zimmer, Priller, (2004) 
  12. Ebeling (2008) 
  13. Leisering (2000) 
  14. Evers, Ewert, Meissne, Wolf, Zimmer (2011) 
  15. Leisering (2000) 
  16. Sinn (1998) 
  17. Evers, Ewert, Meissne, Wolf, Zimmer (2011) 
  18. Hamerjick, Eichhorst (2009) 
  19. Dostal (2017) 
  20. Reformy jsou pojmenovány po Petru Hartzovi, předsedovi komise, který zvažoval možnosti reformy v zemi. Tyto reformy byly zase začleněny do programu Agendy 2010 kancléře Gerharda Schrödera. 
  21. Hassel (2010). 102–115 
  22. Hallerberg (2013). 263–267 
  23. Ottawa (2018) 
Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 3,60 out of 5)
Loading...
3 komentářů

Napsat komentář: hloubal Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)