26.10.2022
Kategorie: Společnost

Krátkozrakost Pavla Šafra

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Pavel Šafr, šéfredaktor názorového serveru Forum 24, se rozkatil nad státním svátkem 28. října, tedy nad výročím založení samostatného Československa. A to hned na dvou frontách. Jednou pro to, že si ho prezident Miloš Zeman zprivatizoval, podruhé zase pro to, že bychom tento zbytečný svátek měli zrušit a začít slavit nástup nynějšího režimu.

Pavel Šafr si všiml, že Miloš Zeman k oslavě svátku nepozval vrchního překrucovače volebního zákona Rychetského, Tchajwance Vystrčila a dvousvetrovou Pekarovou Adamovou. „Od Zemana je to přirozeně značná nehoráznost, kterou ukazuje svoji nízkou kulturní výbavu,“ mýlil se ve svém textu Šafr. A tady lze poukázat na minulé roky, kdy na Zemanovu pozvánku mnozí z pozvaných dlouze a několik dnů reagovali kverulováním v médiích, kde velkohubě deklarovali, že na Zemanovu trachtaci přijít nemíní. A když už, tak z ní demonstrativně, takzvaně na burana, odkráčí středem uličky, aby plebs viděl, že v někom ta důstojnost ještě zůstala. A to hezky uprostřed projevu nenáviděného Zemana, nebo během ceremonie oceňování prezidentem vybraných osobností našeho státu. Zeman prostě nedal kverulantům důvod ke kverulování. Jenže má to s nimi prezident těžké. Když je pozve, kverulují, když je nepozve, kverulují.

Ale dobře, zášť Pavla Šafra vůči prezidentovi Zemanovi je legendární a jednou o ní budou bardi skládat písně. Ovšem teď se podívejme na druhou část Šafrovy krátkozrakosti. Na to klaté zrušení celého svátku, protože jeho hodnota nestojí ani za vyzobané platíčko po Xanaxu.

„Proč – proboha – slavíme neustále vznik státu, který už dávno neexistuje a který zanikl proto, že se jeho projekt prostě nepovedl?“ Ptá se unaveně Pavel Šafr a dovolává se svědků, Němců vyhnaných z pohraničí. Následně rozjel výklad předválečné historie v podání Fora 24.

„Zatímco představitelé české politiky sugerovali západním spojencům na mírové konferenci, že ve střední Evropě vybudují nové Švýcarsko, které bude dokonale respektovat národnostní práva, ve skutečnosti vybudovali stát, v němž se bezproblémově cítili pouze Češi,“ opět se zmužile a veřejně mýlí Pavel Šafr s tím, že, snad ne záměrně, opomíjí skutečnost, že do budování nového Švýcarska vstoupila hospodářská krize následovaná německým nacionalismem, který začal velmi citelně ovlivňovat a hlavně radikalizovat smýšlení německé a maďarské menšiny v tehdejším Československu. Což se ve výsledku stalo citelnou překážkou pro budování čehokoliv. Natož nového Švýcarska. Protože pokud máte radikalizované celé pohraničí, které vlivem sousedního nacionalismu usiluje o roztrhání státu na několik kusů, Švýcarsko se nekoná. Ve dvacátých letech se německá menšina usazovala v novém státním zřízení a neradikalizovala se. Ve třicátých letech už hajlovalo celé pohraničí. A rozhodně jako pozdrav nepoužívalo řízné sokolské nazdar, ale infiltrační pokřik Heil Hitler.

Dobrá, dobrá. Šafr preventivně přistoupil k tomu, že kolektivní vina nejde uplatňovat. 98 % Němců v pohraničí sice volilo cestu zničení Československa a jejich zástupci byli zcela demokraticky zvoleni do československého parlamentu, aby tam kverulovali proti zemi. Šafr tak z historického hlediska stojí kupodivu na straně referenda na Krymu, které si zvolilo společnou cestu s Ruskem. Pro vyvrácení použil Šafr jeden nelogický kopanec. Když by platila kolektivní vina při odsunu Němců, měla by platit i kolektivní vina při odsunu těch, kteří ve znovu spojeném Československu po válce vítali stalinismus. Ejhle. Dogmatik při vaření kaše a míchání hrušek a jablek.

„Jaký trest by si pak podle této logiky zasloužili Češi, kteří se téměř většinově přiklonili ke stalinistické a kolaborantské komunistické straně? Vyhnat na Sibiř?“ položil si Šafr řečnickou otázku. V únoru 1948 došlo ke komunistickému puči, kdy nastala vláda jedné strany. Puč není demokratický proces. Komunisté měli sice velkou podporu ve voličích v předchozích volbách, ale to, opět, byla opodstatněná reakce na Mnichovskou dohodu, kdy západní země, do té doby spojenci, hodily spojenectví přes palubu pro pár měsíců válečného míru. Západ ztratil důvěru. V době, kdy v padesátých letech probíhaly stalinistické čistky a politické procesy, byla tuhá totalita, strach. Totalita, ne kolaborace. To, že kolaborovali Urválkové té doby? Ale dejte pokoj, Šafr zase kolaboruje s touto dobou. A to svou rétorikou dosti urválkovsky, abych tak řekl.

Po stalinistickém teroru padesátých let přišlo chvilkové obrození šedesátých let, které vyústilo až ke zrušení cenzury a náznaku smysluplného státního zřízení, které skutečně pracuje pro blaho člověka a společnosti, ne že se mu blaho vtlouká do hlavy buďto na vyšetřovně tajné policie, nebo u něho doma za asistence exekutora. Pak přišla dlouhá normalizace a vítězný listopad 1989, kterým by Šafr nahradil svátek 28. října, protože mu 17. listopad přijde důležitější a pro naši současnost směrodatnější. Tato v pravdě nepodstatná epizoda v životě země.

Nepodstatná epizoda? A Semelové ten volební lístek házím pravidelně? Ale kdeže. Ovšem srovnávat vykřesání státu z chaosu první světové války, kde nebylo nic, zhola nic jisté, kde hrozilo, že si české země rozkouskuje Německo s Rakouskem, Polskem a Maďarskem, kdy Masaryk, Beneš a Štefánik předvedli diplomatické velmistrovství, dávat to vše významem pod unavené předání moci z rukou komunistů do rukou kapitalistů českého střihu v roce 1989, to chce řádný kus zaslepenosti.

Ale vraťme se k onomu odesílání stalinistických kolaborantů na Sibiř. Nebyl pro spravedlivý soud čas po oné privatizační revoluci? Nebyl čas, aby se nově objevená spravedlnost chopila skutečných zločinců předchozího režimu? Tyranů a sadistů z vyšetřoven StB, ideologů, skutečných Indrů a Biľaků? Nebyl? No jistě, nebyl. Došlo přece k předem domluvenému a unavenému předání moci. Vždyť všechny okolní státy už si svou revoluci odestály. Čekalo se jen na nás. A ano, okolní státy i velmoci už si podupávaly nohou, protože nám to tak zoufale trvalo. Bez lidí v ulicích by přece celá revoluce vypadala nelegitimně. A tak nastoupil agent Zifčák a revoluci nám nastartoval. Hrdinný rek, kterého bychom měli za jeho lži vyznamenat. Příští prezident to určitě udělá, vždyť se zasloužil o tu naši svobodu v exekuci.

Jediné spravedlnosti jsme se dočkali vlastně teď, kdy ministr pro kulové na účtech Marian Jurečka navrhl, že by komunistickým prominentům snížil o pár stovek důchod. To už ale není spravedlnost, to už je jen drobná šikana seniorů, kteří si nepamatují, že kdy byli aktivní součástí totality. Protože se snaží vzpomenout si, kde nechali zuby. Krom generála Pavla, to byl mladík v rozpuku, ten si ještě mnohé rád nepamatuje.

Výročím 28. října oslavujeme existenci naší republiky. Její vznik navzdory zájmům okolních států. Udržení naší kultury, ducha národa, našeho jazyku a svrchovanosti. Oslava 17. listopadu je rozhodně významný den naší země, kdy jsme se zbavili zločinného režimu. Ale už v hranicích existence naší země, kterou vytyčil 28. říjen, a kterou nebyl schopný zničit ani Hitler se Stalinem. A je tak hloupě sebestředné a ubohé odmítat oslavu existence naší země jen pro to, že svolavatelem oslav na Hradě je právě Miloš Zeman. Stejně tak je ubohost, když si na tomto svátku dělají PR kverulanti, kteří dlouze a několik dní vysvětlují, proč na oslavu na Hradě i přes pozvání nedorazí. Případně že tou obludou na Hradě nebyli pozváni.

Text je reakcí na článek Pavla Šafra s názvem „Slavení 28. října je přežitek. Česká republika je lepší a úspěšnější stát, než bylo Československo“, který lze nalézt na serveru Forum 24.

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (34 votes, average: 4,97 out of 5)
Loading...
46 komentářů

Napsat komentář: Sanjsain Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)