Nedůvěra

Jsem toho názoru, že strany vládní koalice uspěly (a to ještě ne vždy a všechny) jen v koalicích buď mezi sebou, nebo ještě v kombinacích s dalšími stranami (stojícími mimo parlament).

Důsledek

Tento efekt ukazuje, že vládní strany už nemají úplnou důvěru voličů a ti spíše mají tendenci dát hlas nějaké koalici, o níž je předpoklad, že budou pod určitým dozorem, nebo se alespoň hlídat mezi sebou.

Bohužel, asi trochu zapracoval onen příkaz soudruhů z vlády distribučním firmám, aby účty za elektřinu a plyn (které jsou výsledkem její katastrofické politiky) byly občanům rozesílány až po volbách. Jestli přijdou teď, mohlo by to alespoň trochu ovlivnit druhé kolo senátních voleb. Nicméně je možné, že katastrofické vyúčtování dostaneme až po něm.

Opak

Strany parlamentní opozice, v podstatě kam sáhly tam posílily, bez ohledu na to, zda kandidovaly samy nebo v nějaké koalici s mimoparlamentní či místní stranou. Společně nekandidovaly ani samy dvě, ani v koalici s někým dalším.
Můžeme tedy konstatovat, že jejich voliči k nim mají důvěru a těchto voličů bude přibývat.

“Hnědnutí Evropy”?

Pan Čulík má ve dnešních (26. 9.) Britských Listech úvodník, kde pláče jak vysloužilá sexuální pracovnice nad vítězstvími “ultrapravičáků” od Švédska až po Itálii (včetně tedy i nás). Pochopitelně, uvedené strany nejsou žádná ultrapravice. Jsou to strany demokraticky orientované, snažící se plnit vůli voličů. To je ovšem chápáno jako “ultrapravicovost”: “Blbí voliči” si nemají co přát a mají se podřídit všem pitomostem shůry daným, dokonce i tehdy, když bezprostředně ohrožují jejich životy a majetky.
Většinou ty strany ani nejsou pravicové. U nás je Okamura jakýsi levý střed a Ano v podstatě substituuje zdechající ČSSD, a v některých případech i ještě více zdechlé komunisty. A podobně je tomu i v případě ostatních “ultrapravičáků”.

Ostatně i NSDAP a italští fašisté vycházeli z Marxe (těm prvním to bylo utajováno vzhledem k oficiálnímu antisemitismu), s tím, že ho rozvíjeli nikoli směrem ke třídnímu boji a tím nastolenou totalitou (“diktatura proletariátu”, jak to popisuje Lenin a v podstatě se o ní zmiňuje už Engels v jedné ze svých posledních prací), ale tu totalitu nastolovali jakousi nucenou “harmonií společnosti”, kdy rozhodující měla být vláda obdoby současné tripartity (ano, tripartita je v principu fašistický systém vlády – nehodnotím, zda je dobrá nebo špatná, ale jen konstatuji její původ).

Takže fašisté i nacisté byli levice, byť jen částečně revidovaná ve smyslu marxismu a dost stojící v opozici proti leninismu. Je třeba připomenout, první střednědobý ekonomický plán na našem území nebyla poúnorová dvouletka, ale nacistická čtyřletka, do níž byla zapojena ekonomika protektorátu.

Osobně jsem toho názoru, že stávající jevy jsou mj. jakýmsi efektem “vracejícího se kyvadla”. Lidem se zcela jistě znechutila podpora všech 666 “genderů” a jiných nesmyslů. Stále více lidí chápe, že celá ekologická agenda je jen snůškou nesmyslů, které mají jediný cíl – naplnit “ty správné” kapsy. Chtějí, aby tyhle nesmysly buď zcela skončily, nebo byly alespoň silně omezeny. A to se muselo nutně promítnout do výsledků ještě jakž takž svobodných a demokratických voleb.

Potěšující je také skutečnost, že i mnoho měsíců trvající lživé kampaně “veřejnoprávních” prostředků proti demokratickým stranám a jejich kandidátům začínají ztrácet účinnost. U nás je “veřejnoprávní” ČT profláklá asi stejně, jako předlistopadové Rudé Právo a její degradace dál pokračuje. A s tou degradací postupuje i eroze té části populace, která jí ještě stále věří.

Německo

Dovolím si dva malé návraty:

Prvním je reminiscence na Rakousko – Uherskou monarchii, která mase “pánů Broučků” fakticky vyhovovala a měla u nich zastání. K velké žalosti těch, co by chtěli bourat “prohnilé Rakousko” už někdy v 70. či 80. letech 19. století. Byl to stát sice nedemokratický, ovšem s četnými prvky demokracie a nezávislého soudnictví. Dokonce i v praxi se mohlo stát, že řadový občan vyhrál soud nad monarchou nebo jeho blízkými.

Problém nastal na sklonku 19. století, kdy se Rakousko – Uhersko dostalo do vleku německých nacionalistů, a to jak vnitřním vývojem, tak i zevními vlivy (mj. stále užší spojenectví s císařským Německem). Vinu na tom měla i totální senilita a celková neschopnost mocnáře v jejím čele.

Výsledkem této situace bylo, že pro neněmecké národy přestala být monarchie přijatelná a při první možné příležitosti, což byla porážka v první světové válce, ji zařízly. Bez ohledu na nevýhody z toho plynoucí (které jsou dodnes monarchisty zdůrazňovány).

Druhým je Výmarská republika. Ta se vyznačovala jakousi kvasidemokracií, ovšem takovou, která brala z demokracie i nedemokracie ty nejhorší prvky a vzájemně je kombinovala do totálního hnusu. Své udělala také Velká hospodářská krize, která právě v důsledku impotence, duševní i morální, vlády tohoto státu vedla k masové nespokojenosti. Ta se mj. projevila i nárůstem německého nacionalismu. Další scénář je známý, z kancléře, o němž se vládní činitelé domnívali, že “bez našeho svolení si ani tu svou patku nepročísne” se stal Vůdce na pozici srovnatelné s vůdcem Stalinem. Atd.

Jaká je situace dnes? Dnes Němci neběhají za rudým praporem s hakenkrajcem, ale za zeleným hadrem přibližně stejných kvalit. Dovoluji si názor, že srovnatelné procento německého obyvatelstva, které šlo jak krysy za krysařem za Hitlerem, jde nyní za zelenými. A opět se jedná o prakticky neorganizované stádo (dle známé poučky je stádo tak chytré jako jeho nejhloupější člen, zatímco organizovaná skupina jako její nejchytřejší člen).

Německo v boji proti emisím CO2 začalo vypínat bezemisní jaderné elektrárny, a bez ohledu na současnou situaci chce do konce roku vypnout i tři, co ještě zbývají. V boji proti skleníkovému efektu přechází z uhlí na plyn, mající podstatně vyšší skleníkový efekt (v důsledku úniků metanu). Bojuje za elektromobily, které mají násobně vyšší produkci CO2 na kilometr jízdy než auta na benzín nebo naftu. Bojuje za “energetickou nezávislost” budováním OZE, které bez zálohování paroplynovými elektrárnami na ruský (ostatní jsou příliš drahé) plyn nemají prakticky žádný smysl. A dělají mnoho dalších podobných nesmyslů. Prostě, chová se jako ono stádo,determinované intelektem svého nejhloupějšího člena.

Osobně jsem toho názoru, že boj zelených “proti oteplování planety” má asi stejnou míru podloženosti, jako boj jejich předchůdců proti “světovému spiknutí Židů”.

Lidé tohle vidí a mimo Německo narůstá nedůvěra k Německu a všem proněmeckým politikům. Ostatně i zaznívající hlasy pro požadování dosud nevyplacených válečných reparací (Polsko, Řecko, my a některé další státy) jsou patrně alespoň zčásti motivovány snahou Němce alespoň touto cestou přivést trochu k rozumu.

EU

Je mi lito, ale ansámbl současného vedení EU velmi silně připomíná ansámbl vlády Výmarské republiky. Je to dáno mj. tím, že Brusel je jakýmsi politickým odpadkovým košem Evropy, kam jsou přednostně politici, kteří doma zbabrali co se dalo (a někdy i to, co se teoreticky zbabrat nedalo).

Tito činovníci jsou naprosto neschopní řídit toto soustátí a jejich aktivity jsou více než zhoubné. Vyznačují se schopností i v principu pozitivní věci udělat tak hloupě, že mají negativní dopad. Navíc dochází k tomu, že se stále více podřizují německému šílenství (viz ono výše zmíněné Rakousko – Uhersko, které dojelo na narůstající hegemonii Němců). Z toho důvodu opět silně narůstá nedůvěra k této organizaci. Podpora stran, které by ji buď zničily, nebo z ní svůj stát vyvedly, nebo ji (což je ovšem nereálné) donutily k logickému a racionálnímu jednání, prostě v současné situaci růst musí. Zmíněné volební výsledky (i další) to ukazují jasně.

EU může skončit dvěma způsoby: Buď se nějakou rozumnou, nebo i násilnou, formou rozejde, a ten scénář může být cokoli mezi civilizovaným rozchodem Česka se Slovenskem a poněkud drsným rozpadem bývalé Jugoslávie, nebo v ní zvítězí nějací extrémisté, kteří ji dovedou k totálnímu krachu a zničení, jak se to za pouhých dvanáct let povedlo s Německem nacistům. Může to jít ovšem i rychleji. EU je v podstatně horší kondici než Německo před Hitlerem a zatímco nacisté provedli řadu opatření, která posílila německou ekonomiku (byť se nakonec dostali do situace, kdy by bez vítězné války Německo zkrachovalo), současní zelení už nyní EU ekonomicky likvidují. Zatímco nacisté podporovali pracující, ekologové jim likvidují továrny a ženou je na sociální dávky. Obávám se rovněž, že válka na Ukrajině nebude mít onen efekt, jaký první německá vítězství měla na ekonomiku a stabilitu nacistického režimu.

Lze připomenout i Francouzskou revoluci na sklonku 18. století, kdy došlo k “likvidaci aristokracie jako třídy” a gilotina cvakala jak šicí stroj v rukou švadleny, dohánějící plán. A celý ten průšvih nastal v důsledku blbosti a zkorumpovanosti posledních francouzských králů. Jiné monarchie, lépe vedené, se takovému krvavému konci dokázaly vyhnout. I v Anglii sice popravili krále, ale k systematickému vybíjení šlechty nedošlo.

Může jistě dojít i k tomu, k čemu v Německu došlo krátce po první světové válce, kdy tam komunisté a socialisté, v podstatě stejná verbež jako nacisté, nebo nyní ekologové, vyhlásili “republiky rad” a terorizovali obyvatelstvo, které nakonec tu lůzu spolu s armádou a policií vybilo, či vyhnalo.

Hlasy, volající po ekologické totalitě, údajně “nezbytné pro záchranu planety” by mohly vyústit do nějakých pokusů o “ekologickou republiku”. Což by mohlo skončit otevřenou občanskou válkou a krveprolitím. V této souvislosti si dovoluji citovat jednoho diskutujícího na téma možností “udržet pořádek”, že i policistům a vojákům dojdou účty za plyn a elektřinu. Nemělo by tedy dojít k podobné situaci jako ve Francii, kde se problémy, vyvolávající hnutí “žlutých vest” příslušníků vojska a policie netýkaly. To samé lze konstatovat i v souvislosti s masovými protesty v Holandsku. Ekology uměle vyvolaná krize postihne i ozbrojené složky a jejich rodiny, okruh známých atd. takže onen moment “sytý hladovému nevěří” zde nemusí zapracovat. A jakmile se armáda a policie přidají k revoluci, má diktátor nejvyšší čas zdrhnout. I takový Ceausesku by o tom mohl vyprávět, kdybychom ho vycitýrovali coby ducha.

Jistěže by totální porážka zelených, ať už politická nebo mocenská (srovnatelná s porážkou Spartakovců), byla lepší scénář než jejich vláda, strhávající celou EU k totálnímu krachu a desítkám či stovkám milionů obětí na životech.

Volby by měla vláda, a nejen ta naše, chápat jako jedno z posledních reálně možných varování. Protože svými aktivitami mohou vlády, konající v intencích totalitní zelené ideologie, probudit běsy.