Co nás čeká dál?

To nezní příliš optimisticky – když vynásobíme 10 milionů obyvatel Česka 0,6 a poté pravděpodobností, že nakažený zemře, řekněme 0,02, získáme tak vysoké číslo, že se mi ho tady ani nechce uvádět.

Jenže ono to nejspíš bude trochu jinak. Virus mutuje a neustále tak přizpůsobuje svou virulenci (to, jak moc ubližuje nakaženým) i svou infekčnost (to, jak dobře se v populaci šíří) momentálním podmínkám. Jestliže jsme si nyní nasadili roušky a v rámci možností se ve větších skupinách nestýkáme, ztížili jsme mu možnost přenosu z nakaženého na nenakažené. Tím jsme zvýhodnili ty varianty viru, kteří si svého nakaženého šetří. Podobně funguje i to, že jsme začali aktivně vyhledávat a izolovat nakažené, a přednostně ty z nich, co mají vážný průběh nemoci. Virus tak bude proto postupně ztrácet jak infekčnost, tak virulenci – jeho reprodukční konstanta (počet nenakažených, které nakazí jeden nakažený) se bude snižovat, a i zabíjet bude méně. K tomu přispěje i fakt, že v populaci bude postupně přibývat osob, které už nemoc prodělaly a jsou už proti ní imunní. Nižší infekčnost znamená i nižší procento imunních osob potřebných k dosažení kolektivní imunity. Kdyby ses Micíku učil kybernetiku, tak by sis nejspíš všiml, že se zde dokonce uplatní princip pozitivní zpětné vazby – čím menší infekčnost, tím větší pokles infekčnosti – který celý proces poklesu škodlivosti viru ještě urychlí. Takže kdybych měl citovat jistého bývalého pražského primátora „situace je nadmíru výtečná“.

No, ve skutečnosti tak úplně není. Jakmile totiž polevíme v ostražitosti, sundáme roušky, pošleme děti do škol, nebo otevřeme divadla a stadiony, opět se začne dařit zlejším mutantům viru lépe než těm hodnějším. Takže mnohá z opatření, která tak drasticky změnila náš život, budeme muset dodržovat podstatně déle, než jsou ochotní politici i epidemiologové sobě a společnosti přiznat. Přitom pokušení prohlásit situaci za zvládnutou a opatření za nadále nepotřebná bude natolik silné, že jim naši populističtí (a až na výjimky i dosti hloupí) politici jen těžko odolají. A to ještě není celé. Jakmile se otevřou hranice, budou obyvatelé států a regionů, které první nápor epidemie zvládly hůře, importovat své zlejší varianty viru do naší populace. Takže čas od času budou i u nás vznikat na lokální úrovni malé zlé epidemie uvnitř té velké mírnější. Kdy a jak to celé skončí závisí na mnoha věcech, v první řadě na charakteru imunity proti viru – jak dlouho vydrží a zda bude účinná proti všem variantám viru.

Tak Micíku, teď už víš, co nás zhruba čeká. Jak dlouho to bude trvat ti radši ani neřeknu – to bys mi snad ani nevěřil. Ale můžeš být klidný – nejspíš si budeš užívat celodenního drbání na bradičce mnoho, mnoho měsíců.

• prof. J. Flegr